Dálnice a dál nic

Jela jsem včera z Německa do Česka a ten rozdíl mě znovu praštil do očí – a hlavně do podvozku. Po německé dálnici auto jen tiše klouzalo. Žádné rány, žádné poskakování, žádné křečovité svírání volantu. Povrch je hladký, mosty navazují plynule, žádné ostré zlomy, které by vám připomněly, že tlumiče nejsou nesmrtelné. Člověk se může soustředit na řízení, ne na vyhýbání se každé nerovnosti.

Takto si připadám na českých dálnicích a silnicích.

Pak přejedete hranici – a jako by vás někdo vrátil o třicet let zpátky. Najednou rázy, vibrace, hučení od kol. Koleje, popraskaný asfalt, záplaty na záplatách. Místy mám pocit, že silnice není stavěná na moderní provoz, ale jen tak „aby se neřeklo“. A to se bavíme o dálnici, která má být páteří dopravy, ne o zapomenuté okresce.

Nejde jen o pohodlí. Každá nerovnost je vyšší opotřebení auta, vyšší riziko, vyšší stres. V Německu je vidět systém – kvalitní podkladové vrstvy, průběžná údržba, důraz na dlouhodobou životnost. U nás často působí opravy jako rychlá reakce na problém, ne jako prevence.

Mrzí mě to. Nechci při návratu do Česka cítit zase jen stres proto, že jsem přežila další úsek bez újmy na podvozku a zdraví. Kvalitní dálnice a silnice nejsou luxus. Jsou vizitkou státu – a u nás ta vizitka zatím pořád drncá.